Bris a Fëaril / Feäril a Bris / Fris ❤

...Nastalo vlhké, chladné, jasné a krásné ráno. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale dorazili jsme k šumivému potůčku. Feäril k němu doběhl a napil se, taky jsem zrychlila a doběhla ho. Když jsem se postavila ke břehu kousek od něj, usmála jsem se a ponořila čenich do vody, abych se taky napila. „Jsem nejunavenější,“ odpověděla jsem, když jsem se s mokrou tlamou narovnala. Rozhlédla jsem se kolem. Stromy a…stromy. „Měli bychom se trošku prospat,“ zívla jsem a koukla přes vlastní stín na kamínkovitý břeh pod nohama, „Ale tady ne,“ i když jsem se cítila tak, že bych se možná dost dobře vyspala i tady.

// Zakmitá ocasem.

„Nevíš, jak unavený jsem já,“ usmál jsem se trochu škádlivě, každopádně to znělo logicky. Ta příjemně chladivá voda mě sice probrala, ale ne na dlouho a pomalu se mi zavíraly oči, takže jsem musel co chvíli mrkat. „Já bych asi spal kdekoli, ale…“ 'Neusínej!' „… Ale možná bychom opravdu měli ještě kousek ujít.“ Mluvil jsem ospale, myslel jsem ospale, můj zrak ospale zaostřoval a ano, byl jsem ospalý. Znovu jsem se napil a namočil jsem si hlavu a přední tlapky, bylo to o něco lepší. Přivřel jsem oči, protáhl jsem se a dlouze zívl. „Ale pokud někam půjdeme, musíme rychle, Bris…"

// Jeho pohled říká: "To bylo úplně svůdné..."

Plácla jsem ťapkou do vody a přešlápla přesně po hranici souš - voda blíž k Feärovi. „Ták pojď," kývla jsem na něho a vyšla jsem od potůčku mezi stromy.  Už o několik krůčků dál od břehu se oblázky ztratily, takže zem byla pokrytá jen vlhkou hlínou sem tam posypanou jehličím. Téměř kolem každého kmene se plazilo nějaké nízké pichlavé křoví, ale tam kde byly stromy dál od sebe a do lesa prosvítalo jarní světlo, rostla svěže zelená tráva, mech a malá bílá kvítečka. 'Všechno je to tak klidné...' „Možná nemusíme chodit dál," řekla jsem rychle, když jsem se na Feärila po chvilce otočila. Podívala jsem se na zem a párkrát šlápla přes větší trs trávy. „Pokud Ti to nevadí..." usmála jsem se na něj a chystala se si lehnout.

//Svůj pohled sklopí k zemi.

Vydal jsem se pomalu za Bris, aniž bych jí odpověděl. V lese bylo docela hezky, ale nedokázal jsem to příliš vnímat, radši jsem se soustředil na plynulý chod svých tlapek. Přesto jsem zaznamenal, jak se les prosvětluje, přibývalo travin a listnatých stromů. Slunce už pomalu stoupalo po obzoru a právě když jsem zvedal hlavu, abych zjistil, jak je vysoko, uslyšel jsem Bris. „Co by mi mělo vadit?” zeptal jsem se nechápavě, ale vzápětí jsem usoudil, že ať je to cokoliv, nevadí mi to. „...Určitě mi to nevadí.” Muselo to znít dost zmateně, v tu chvíli jsem totiž zmatený byl. Když se na mě Bris usmála, začal jsem si vybírat místo, kam se uložím. Tráva a mech mezi stromy vypadala měkce, pár kroků odtud rostl letitý a rozložitý dub se svěže zelenými listy prozářenými paprsky ranního slunce. Rozhodl jsem se počkat, až si místečko vybere Bris a pak se k ní přitulit. 'Rozhodně ji nevnímám jako cizí vlčici a v té jeskyni, či co to bylo, jsme taky nespali zrovna daleko od sebe,' zdůvodnil jsem si to a taky jsem se na ni usmál. Trochu váhavě.

// Stáhne, ocas a sklopí hlavu..

Ještě jednou jsem se rozhlédla kolem, aniž bych si uvědomovala, na co se dívám. 'Stačí...' Tam kde jsem stála, jsem si opatrně lehla. Položila jsem si hlavu na přední tlapky a obrátila zrak k Feärilovi. "To... Místo..." odpověděla jsem s dalším zívnutím, "Jestli Ti nevadí..." Ležela jsem a čekala, až se uloží, abych mu mohla popřát sladké sny. Když jsem tak ležela, únava mi nepřišla tak strašná jako předtím. Nebyla jsem sice schopná chvíli souvisle přemýšlet a mluvit, ale nebylo mi chladno a necítila jsem hlad. Víčka se mi přivírala, když jsem pozorovala asi dost podobně unaveného vlčka, 'Ale stejně ne víc..' Vlastně jsem si připadala celkem spokojeně. 

//Zív.

Udělal jsem pár kroků směrem k Bris, pomalu jsem si lehl a docela instinktivně jsem se k ní přitulil. Byla tak měkká, teplá a příjemná... Připadal jsem si jako malé vlče. Myslím, že jsem jí do ouška zašeptal něco o sladkých snech, ale nejsem si jistý, protože jsem usínal a informace z těchto chvil nejsou nikdy zaručené. Vnímal jsem jenom měkkou srst, teplo a to, jak je mi vlastně dobře, protože jsem alespoň na chvilku pustil z hlavy všechny starosti. Byla to opravdu chvilka, potom jsem pustil i všechno ostatní a ujal se mě spánek. Možná právě díky mé únavě mě ve spánku nerušily žádné sny, nebo jsem si žádné nezapamatoval.
Když jsem se k večeru probudil, ještě chvíli jsem nechal oči zavřené.

// Hm... Jojo...

Usínala jsem se spokojeným úsměvem, o když mi koutky ve spánku spadly zpátky a na čumáku vykouzlily výraz spící vlčice. Když jsem se probudila, začínalo se stmívat. Znatelně se ochladilo a lesem profukoval studený vítr. Zvedla jsem hlavu a zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Při pohledu na Feärila se mi vybavily vzpomínky na dobu před spánkem, více jsem se k němu přitiskla a opřela jsem si hlavu o jeho měkký bílý kožíšek. 'Teď tu budeme navždy,' rozhodl jakýsi temný hlásek vycházející z matně viditelného stínu zapleteného do stínu Feära. Souhlasila bych, ale nedovolila jsem si rozhodnout za něj a i když jsem si namlouvala, že se mi to jen zdálo, párkrát mi hlasitě zakručelo v břiše. 

Bris se pohnula a přitiskla se ke mně o trochu více. Nebyl jsem si jistý, jestli spí a tak jsem po chvilce otevřel oči a několikrát zamrkal. Přemohl jsem zívnutí a snažil jsem se zůstat uvolněný, abych Bris případně nevzbudil. Nicméně ta už byla vzhůru, jak jsem vzápětí poznal. Ještě chvíli jsem ležel tiše a užíval si její intensivní přítomnost, ale pak jsem jí jemně olízl čumák a polohlasem jsem se zeptal: „Jakpak ses vyspala, Bris?“ Začal jsem přemýšlet, jak jsem se vlastně vyspal já. Cítil jsem, že bych spal klidně dál i kdyby jen kvůli Bris, ale ve skutečnosti jsem začínal opět pociťovat hlad a potřebu protáhnout se. Pomalu ale jistě se stmívalo a já jsem se začínal těšit na noční lov pod oblohou plnou hvězd. Na východě se nad obzor vyhoupl měsíc a kolem nás se proháněl chladný vítr.

// Zzz...

Obloha byla jasná a korunami prosvítalo světlo měsíce a milionů zářivých hvězd. Začínala jsem se pomalinku připravovat na vstáváni, i když se tělu - hlavně končetinám - moc nechtělo. "Hezké ráno," řekla jsem tiše a bylo mi jedno, že začíná noc. Lehce jsem se usmála, koukla jsem na něho rozespalýma očima a odpověděla: "Hm, já ani nevím... Sladce..? Jsi měkký..." sklopila jsem pohled zase na své tlapky, "Jak ses vyspal Ty?" zeptala jsem se na oplátku. Hned na to se znovu ozvalo zakručení, tak jsem rychle dodala: "A nemáš hlad?" 

Uvedla mě do rozpaků, a protože jsem nevěděl, co bych měl odpovědět, zůstal jsem mlčet a díval jsem se jinam.
„Docela dobře, spal bych dál... Ale hlad mám a předpokládám, že Ty také...“
Trochu jsem se usmál. Navzdory složité vzájemné poloze jsme bez potíží vstali. Udělal jsem pár kroků, protáhl jsem se jako kočka a dlouze jsem zívl. Potom jsme se s Břiše vydali k potůčků, který tady nedaleko tiše protékal mezi kameny a třpytil se v měsíčním světle. Jeho voda byla stále stejně studená a osvěžující. Setřepal jsem ze sebe poslední zbytky spánku a pak jsem koukl na Bris. Se svými křídly vypadala jako vždy velmi elegantně. Chvilku jsem na ni hleděl a obdivoval ji, ale pak jsem zase rychle pohled odvrátil.
Obloha byla jasná a lehký severní vítr chladivý. „Myslím, že nás čeká příjemný lov, Bris.“