Hlavní hra

- Kamenná pláž, sever směřující k Positive -

Mrtvoly se obvykle nehýbou, leží a vždycky se najde někdo, kdo by se jich chtěl zbavit, napadne mě lehce pobaveně a pozoruji zamračenou jarní oblohu. Do nosu mi vniká pyl kvetoucích stromů, zespoda mě tlačí tucty oblázků, kterými je pláž pokrytá. Dalo by se říci, že si připadám trochu jako mrtvola, když se válím v lidské podobě na zádech, mé boty leží opodál a nahé kotníky mi smáčí jemné vlnky Nečistého jezera. Na jaro bylo překvapivě teplo a kamínky ještě stále trochu hřály, zatímco voda rozhodně ne. S rukama roztaženýma jsem si připadala, jako bych chtěla obejmout celé nebe. Hruď se mi najednou roztřásla - smích. Lidé jsou tak hrozně divně placatí. Ne že bych si nepřipadala zváštně, když jsem se smála sama sobě, ale nebyla jsem si vědoma nikoho, kdo by mě pozoroval. 

Osamělá, trochu praštěná lovkyně, ležící u jezera. Najděte deset deset podobností s drobnou hnědou vlčicí, která se obvykle plouží částmi Passive. Zvládli? Jak?

//Ráda bych vám řekla, že hlavní herní příběh už normálně jede... :D

 Pláž la Vei u jezera Ticha

Pomalu, unaveně, hladově a žíznivě jsem se plížil k jezeru Ticha, abych schladil horký čumák a trochu se napil. Vládlo zde naprosté ticho. Nikde ani živáčka. Teda až na ten pomalý vítr, který se hnal směrem k Nečistému jezeru. Musel jsem přivírat oči, aby mi malé zrnka písku nevnikla do očí. Jezero už bylo na dohled, ale byl jsem příliž unavený. Nohy se podemnou podlamovaly. "Už je to nenom kousek" tiše jsem se povzbuzoval.

Uprostřed lesa míru

Ležela jsem se Sue ve vysoké trávě a pozorovali dění kolem. Ani jednu z nás nenapadlo něco ulovit, neměli jsme hlad a ke všemu je to v tomhle lese zakázané. Tolik kořisti pobíhající kolem, nevšímajíc si dvou predátorů ležících na zemi. Brali nás jako všechny ostatní, ne jako hrozbu. Bylo to divné a přitom fantastické. Sue ležela vedle mě a jako vždy podřimovala pod paprsky jarního slunce. Já jsem ale měla oči pořád jen pro krajinu a zvířata kolem sebe. Byla to pastva pro oči. Poblíž u mě se páslo stádo srnek a jelenů, sem a tam kolem mě prohopkal zajíc a nad hlavou zaštěbetal ptáček. Nasávala jsem vůni všech rostlin a užívala si ten klid, slunce a přírodu.

Mimo území – moře – Les vysoké zvěře

Jdu po louce a na obzoru vidím les. Povrch jde mírně nahoru a já jdu dál. Roztáhnu křídla a vzlétnu. Letím, ale i tak to není to, co bych chtěla, ve vyšších výškách ale stále ztrácím kontrolu nad křídly. *Ještě kousek výš. * Pomyslím si. Zamávám křídly a letím výš a výš. Čím jsem výš, tím silnější je vítr. Křídla mi slábnou, nejsou zvyklé létat tak vysoko a tak dlouho. *Ještě kousek… * Pomyslím si a snažím se výš a výš. *Měla jsem létat už dřív. * Pomyslím si. Vtom už to křídla nevydrží a já se marně pokouším mávat křídly a opět letět. Spadnu do řeky, máchnu tlapou a dostanu šok. Vedle mě je něco, co má uvnitř spirálu a ta se točí. Přitahuje to veškerou vodu a taky mě. Pomalu, ale jistě, mě to táhne do sebe. Snažím se dostat odtud, ale dochází mi dech. Najednou se dostanu do té spirály a teleportuje mě to… někam. Do nějaké jiné vody. Rychle plavu na hladinu. Když vyplavu na hladinu, lapám po dechu. Bála jsem se, že se utopím. Voda je slaná, to už jsem zjistila, těsně než jsem vyplavala nad hladinu, jsem se trochu napila. Kašlu a pomalu plavu ven. Vylezu na břeh a tam si lehnu a prospím dva dny (23. – 25.). Když se probudím, již mi nejsou dva roky, již nejsem vlče. Už jsem dospělá vlčice. Sleduji okolí. Jsem v lese, nic tady ale nevidím. Zvednu se a jdu se podívat dál. Potom roztáhnu křídla a zamávám s nimi. Vzlétnu, ale hned přistanu, jen zkouším, zda jsou v pořádku.

 - Mrtvá krajina, blíže k Hojným pláním -

Ankaiith pomalu našlapovala vedle mých předních tlap. Někdy byla nucena poposkočit, aby se dostala zpátky do mého tempa a nezůstávala pozadu. Moje nálada se pohybovala na křivce nepochopitelných chvilek štěstí a vzteku.

‚Eist… mohla by ses tvářit aspoň chvíli stejně? Nechápu, co mám z toho vyčíst.‘ Anka se po chvíli zastavila a koukala na mě zkoumavým pohledem.

‚Nic‘ odsekla jsem možná až moc mrzutě, takže to nevyznělo věrohodně.

Zpomalila jsem, protože Anka stále hloubila důlek kousek za mnou a já, ačkoliv to tak nevypadalo, jsem ji teď potřebovala. Koukla jsem se na ní zpoza našedlé ofiny a olízla si tesáky, které odhalovaly úsměv.

„Hele, nech být na tebe hnusná“ vydralo se ze chřtánu a já jsem zalapala po dechu, protože mi ty slova stála spoustu úsilí. ‘Jen prostě nemám náladu.‘ Pokračovala jsem v myšlenkách, protože mi to ubíralo méně energie.

‚Nemáš náladu? Nikdy nemáš náladu!‘ rozhodila křídly.

Uši jsem dala dozadu. Tedy, ucho… A ten druhý kousek, který byl jen parodií na ucho, čněl zpoza ofiny. ‚Vím, je to se mnou těžké… Ale to už jsem ti říkala před tím, než ses u mě hodlala usadit.‘ usmála jsem se. Měla jsem pocit, že jsem tenhle slovní boj vyhrála.

Anka jen sklopila drobnou, úzkou hlavu a pomalu došla za mnou. Její vrávoravý krok způsobovaly velké pařáty, sama o sobě byla nádherná, dospělá a… vysoká. Nebo spíše já jsem byla malá. Anka mi téměř koukala do očí, a nebudu lhát… celkem mě to děsilo.

Hlavu zabořila do mé hrudi a klapavým zvukem mi složila náklonost. Nikdy jsem nebyla na nějaké klišé osobní kontakty, ale tohle mi divným způsobem vůbec nevadilo.

- Mrtvá krajina, blíže k Hojným pláním / Kamenná pláž, sever směřující k Positive -

Mohla tu být možnost, že si Ankaiith, nebo snad samotná Dead Soul, všimly drobného zeleného stvořeníčka, které se míhalo mezi udušenou zemí a stromy, jejichž sláva, stejně jako ony samy, padla k zemi. Bylo by však zvláštní nazývat spálené pahýly stromy, tak, jako koneckonců bylo zvláštní nazývat barvu dracona zelenou. Vzduchem se občas prohnaly částečky popela: vznesly se, předvedly krátký třepotavý taneček, klesly. Některé se lepily na peří Ankaiith, jiné, ty troufalejší, do černo-stříbrné srsti samotné Turse smečky Passive. A neopomenuly ani již zmíněné zelené stvoření, jehož jinak zářivá barva jarního listí se vinou zuelnatělých těl živočichů a rostlin zakalila do neurčité šedozelené. Mrtvá krajina vlastně v něčem byla i laskavá. Poskytovala určité mimikry i těm, co jim jinak byli na míle vzdáleni. 

Draconi se zde, sic ne příliš často, ale přeci, čas od času vyskytovali. Tento byl velký asi jako jedna z menších koček, všechno z jeho anatomie napovídalo faktu, že jde o odrostlé mládě. Popelem se pohyboval zcela neslyšně. Přeci jen šlo o šelmu. A ta se nezapřela, nehledě na stáří. 

Tento exemplář v žádném případě nebyl ničím extrémně výjimečným, a to téměř po všech frontách. I sledování určitých vlků patřilo mezi vlastnosti, které jim patřily a nedaly se upřít. Zešedlá draconí samička však jemně žlutýma očima Turse nepozorovala pouze kvůli svým rozmarům. Nesla jméno Avy. Trvalo už velmi dlouho, co k ní jejím jménem někdo promluvil, ale pro vlčici Jade její malé plazí srdíčko minimálně zčásti bilo pořád, i když ji už několik měsíců neviděla. Avy totiž vždy věděla, kde její vlčice je, připravená ji varovat v případě, že by se k ní právě Eist dostala do bezprostřední blízkosti. Takto se už Kares své Turse vyhýbala dlouho. Možná to tak bylo lepší pro obě - jedna nemusela lhát do očí a druhá... druhá určité věci o té první vědět nemusela. Tedy, nesměla.

Tak jako již mnohokrát, Avy v relativní blízkosti ležící Jade zanechala telepatický vzkazo tom, kdo si to vykračuje jejím směrem...

--- --- ---

... aby po vzhledu lidská dívka ležící v jemných kamíncích vyplašeně otevřela doposud přivřené heterochromické oči - jedno zelené a jedno hnědé.

Les vysoké zvěře –> les míru Tak, kam dál? Napadne mě. Rozhodnu se jít lesem. Cestou potkávám srnky, jeleny, daňky… Docela mě to láká, ale nelovím. Ne teď, když ani nevím, kde jsem. Ne, že by, jsem se bála, ale chci vědět, kdo tady žije. Klusem běžím přes les. Vyhýbám se stromům, přeskakuji spadlé kmeny, běhám nahoru a dolů. Když běžím docela dlouho, rozhodnu se zkusit vzlétnout a letět. Stále mi dělá dlouhé létání potíže. Zastavím a zamávám křídly. Vzlétnu a opatrně letím do výšky, nad stromy. Když vzlétnu nad stromy, podívám se kolem. Všude lesy a nádherný výhled. Jak mi mohlo být jedno, že mám křídla, ale nedokážu s nimi létat? Nechápu. Jako malé vlče jsem měla křídla jako i jiná mláďata, ale pouze já je měla na létání moc slabá. Na jedné straně vidím za lesem skály, na druhé vodu. Začínám mít žízeň, proto se rozhodnu vydat k vodě. Jen doufám, že to není moře. Doletím nad jezero. Tam slétnu na zem a napiju se. Je to klidné jezero a není zde vlastně nic, kromě mě. A možná nějakého hmyzu či nějakého plachého menšího zvířete. Už mě docela bolí křídla, ale přeci jen vzlétnu, protože se tady nudím. Porozhlédnu se po okolí. Les se táhne kolem jezera, ale přímo za jezerem nic nevidím. Letím nad lesem dál a sleduji les pode mnou. Spousta zvěře na lov. Slétnu dolů a dál jdu pěšky, aly si křídla odpočinula. Jdu lesem, ale už toho začínám mít tak akorát dost. Potom ale uvidím konec lesa. A za ním… Další les. Tam teď zůstanu. Pomyslím si unaveně. Vstoupím do lesa. Když vstoupím, uvidím se mihnout dva králíky. Přikrčím se k zemi, ale potom, když uvidím, kolik jich tu je toho nechám, protože o mně stejně ví. Vydám se hlouběji do lesa. V lese je vysoká tráva a vysoké stromy a keře. Celý les je zarostlý. V dálce uvidím stádo jelenů. To je moc daleko, pomyslím si unaveně. Lehnu si do trávy. Potom ale mojí pozornost upoutá je vlčice (Safira), která leží v trávě. A poblíž ní jsou zvířata. Vždyť to je kořist? Proč se je nepokusí ulovit? Napadne mě. Možná je to jedna z těch, co neradi loví, protože by museli zvíře zabít a raději sežerou každou mršinu…Těmihle vlky opovrhuji, ale já potřebuji vědět, kde jsem. Proto se seberu a přijdu za ní, i když je pro mě ta představa, že budu mluvit s vlčicí, co žere jen mršiny, aby nemusela lovit dost odporná. Ahoj. Můžu se tě na něco zeptat? Zeptám se vlčice.

Les vysoké zvěře - Les Míru

Předchozí komentář

Les míru

Otočila jsem se na záda a pozorovala oblohu mezi stromy. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ten klid, rovnost a mír. O tomhle lese jsem už slyšela hodněkrát, ale nikdy mě nenapadlo, že bude tak nádherný a klidný. Zřejmě tam bylo klidu už dost, protože by to nebylo ono kdyby někdo ten klid nepřerušil. Uslyšela jsem težkopádné kroky, které nemohli patřit žádnému ze zvířat co tu pobíhala kolem. Obrátila jsem se zpět na břicho a uviděla bílou okřídlenou vlčici, klusající směrem ke mě. Sue se též probrala, ale jen tak mžourala na tu vlčici. Vlčice pozdravila a já jí pozdrav oplatila. *Nevypadá jako někdo, kdo tu už pár let žije, řekla bych že je to nová duše mezi námi.* Řekla jsem si a odpověděla na její otázku. ,,Jistě, jen se ptej." Pověděla jsem poněkud spisovně a zacukaly mi koutky. Zvedla jsem se ze země, abych byla na aspoň trochu stejné výškové úrovni.

Les míru

Vlčice mi odpoví, že se mohu zeptat a zvedne se. Já sebou cuknu dozadu a udělám ten nejvystrašenější výraz, jaký dovedu. „No… To… Já sem teďka přišla… Před pár dny… A no… nevím kde to…to... sem…“ řeknu a schválně začnu koktat: „Já - já bych potře - potřebovala vědět, zda je - je ta - tady nějaká smečka a ja - jaká je.“ Řeknu. „Jo a jsem Stella.“ Dopovím ustrašeně. Potom teprve si všimnu, že nemá jedno ucho… Vedle ní je kočka a kousek od ní se pasou zvířata. Predátor a kořist. Proč je neuloví? Pomyslím si. Je to zvláštní, když má kolem sebe tolik kořisti a je jí to jedno a kořisti také.