Iscar a Safira~

Povzdechl si a nechal křídla stáhnutá dolů ze stromu, přičemž se pár pírek dotýkalo trávy. Cítil mírný vánek, ale tentokrát byl ve svém světe. Černém světě bez sebemenší věci, rostliny, bytosti. Začal nepochopitelně závidět všem kteří byť jen na sekundu viděli. ,,Ryjí klyki, razbivaya vniz k talii,
posledneye dykhaniye iz legkikh etogo shipeniya [tesáky ryjí, boří se do pasu, poslední výdech z plic ti zasyčí].." Začala se mu vybavovat písnička co jim zpíval Leon. Spíše pár slov. A hezké bylo že neuměl rusky, takže tomu dodnes nerozuměl. ,,Toho mi zpíval otec. Nám. Jim." Nikdy nezapomene na ty sekundové, zoufalé povzdechy. Věřil že musel mít i slzy v očích. Leon a Iscar moc dobře věděli, co je to život. Ayika byla introvertská, a hlavně veselá koule chlupů co jim napravila srdce, jednoduše zaplnila tu prázdnotu, stinné komůrky které nikdo neobjevil. Především ale , napravil jejich zlomené duše. Položil hlavu na packy a z pod šátku u stekla slza. Tak strašně moc mu chyběli. Kdyby na samotu nebyl zvyklý, řekl by, že se zabije. A udělal by to. Jenže on byl násilně přinucen být na to zvyklý. Ayika se mne pokusil znásilnit. Oh bože.. Žaludek mu udělal několik přemetů, jako by se několik hodin točil dokola a nepřestával. V paměni se mu ten výjev mihl, jako by to bylo jen před minutou. Večer, naprosto unavený Iscar ležel na trávě. Znenadání se objeví Ayika a začne ho pohánět chtíč. ,,Nezastavitelný. Neodolatelný. Neodbytný." Tak ho kdysi nazval Leon. A Ayika chtěl zřejmě dokázat, že on takový je. Po pravé straně mu taktéž stekla jediná slza. Barvoslepost. ,,Můj milý rytíři, můj milý zachránce.. Malý kousek, obrovský problém.. Neviditelný Iscar, introvertský Ayika.. Hvězdný Leon, nekonečné moře.." Najednou jako by ho někdo nakopl. Začal tiše vzlykat. Tohle bylo k nevydržení! ,,Má pravá matka byla barvoslepá. Co když.. Já?" Jako by vám někdo vyrazil dech, vy se dusili vlastními slzami a vzlyky. Má matka neexistovala! Zavrtěl hlavou jako by chtěl protestovat, jako by chtěl tu zrádkyni obhajovat.

Další den. Promrhaný hledáním jeskyně, kde by jsme se se Sue mohli usadit. Začínala jsem být zoufalá. Je to tu tak velké, ale nikde žádná jeskyně! Máme snad žít v noře? Jako zajíci? Jen to ne... Říkala jsem si. Nechtěla jsem žít v horách, chtěla jsem žít někde blízko Nečistého jezera a u Lesa Vysoké zvěře. To by bylo ideální místo... Od té doby co naší jeskyni zabral medvěd, na kterého si ani jedná z nás netroufla, jsme neměli kde přenocovat. Začínala jsem se cítit jako tulačka. Stejně jako předtím když jsem jí byla. Tlapky jsem měla zmožené a už jsem ani cestu nepozorovala. Byla jsem unavená a před očima se mi dělalo černo. Sue mi znovu usnula na zádech. Sklopila jsem hlavu a při chůzi jsem skoro usínala. Díky své nepozornostijsem zakopla o kořen stromu a můj pád zpomalilo něco co připomínalo křidlo visící ze stromu, i když hned zmizelo a já se schoulila na zem. Sue zasyčela a odskočila. Nehýbala jsem se, prostě jsem tam jenom ležela a vyčítala si že jsem nespala už dvě noci. Chtělo se mi spát, ale kvůli nesnesitelné bolesti která mi vystřelovala z tlapy to nešlo. ,,Co jsem komu udělala..." Říkala jsem si potichu a cítila jsem jak mi Sue rýpe čumákem do kožichu.

Natolik zabrán do svého světa, natolik ignorujíc okolní. Pomalu upadal do mikrospánku. Cukl sebou, ale cítil jen slzy a slyšel překřikujíc se myšlenky. Občas litoval toho že nevidí. Občas? To je tedy hodně slabé slovo. Automaticky a hodně rychle stáhl křídlo a tím se jeho rovnováha narušila. Se zoufalým povzdechem sletěl na zem. Nahlas zavrčel jakmile se mu do pacek vrátila pulzující a známá bolest. ,,Srna pitomá!" Vyřkl pro sebe a na okamžik zmlkl. Ne ne ne ne ne ne ne! Alespoň jeden den mi nechte! ,,A-aaahhh" zmučeně si povzdechl a postavil se na roztřesené packy. ,,Cítím to stejně." Křídla měl svěšená, jako by nebyly jeho a hlava mu padala. ,,Dobrá, dobrá.." Zamumlal jakmile ucítil další bolest. Opatrně, po odhadu a pachu překročil osobu a opatrně odebral veškerou bolest. Drápy zadních nohou zaryl do hlíny a trávy, zatímco předními se mírně dotýkal srstí osoby. Nepopíral že to bude vlčice, ale nebyl si jistý. ,,Zavři oči,vše bude dobré" zamumlal když si vybavil další vzpomínku na Leona a Ayiku. Zatnul zuby jakmile ucítil že mu něco prošlo kolem ocasu. ,,Ha, vrahové? Že by si mne Smrt konečně všimla?" Zeptal se chraplavým hlasem sám sebe a neuvědomoval si, spíše nebral ohledy  že je tu ještě ona osoba. Jakmile si byl jist, odtáhl se a  tentokrát vlčici/neznámou osobu obešel, posadil se ke stromu a vyhledával pachovou stopu kopretiny. ,,Takže..," Zeptal se opět vchraplavým halsem.

,,Co Tě zde přivádí?"

Byla jsem unavená a sotva jsem vnímala dění kolem sebe. Ucítila jsem pach mě stále neznámého vlka, jehož jsem nejspíš vyrušila. Stále se zavřenýma očima a schoulená v klubíčku jsem odpověděla. ,,Omlouvám se... nechtěla jsem vás vyrušit. Jen se sotva nesu a mé nohy mne už neposlouchají." Řekla jsem poněkud potichu a pokusila si sednout. Povedlo se mi to až na druhý pokus, protože poprvé jsem skřížila nohy a skončila znovu na zemi. Jak malé vlče... nemám toho vlka ještě poprosit aby mi něco předžvýkal? Ughh... Stěžovala jsem si sama sobě. Zatřásla jsem hlavou a vlka si prohlídla. První co mne na něm zaujalo, byl šátek přes oči. Je slepý? Nebo mu jenom vadí prudké světlo? I když slunce tolik nesvítí... zřejmě bude slepý. Odtrhla jsem oči od šátku, nechtěla jsem přemýšlet o tom jestli je slepý nebo ne. ,,Já... ehm. Jmenuji se Safira, Tajemná a se mnou je tu ještě má společnice Sue, kočka. " Představila jsem se ze slušnosti. ,,Ještě jednou se moc omlouvám..."