Sabath Atenebris - PASSIVE

Vždycky jsem se nějak podvědomě domnívala, že mozkomíšní tekutina je klidná. Nezvlněná. Jako louže. Ta, jež obklopovaka můj mozek, se však zjevně pohybovala, tepala, omývala stěny lebky. Ačkoliv, ne. Hloupost. Mozkomíšní tekutina se pohybovala pouze prostřednictvím tepajících žil, nic víc v tom nebylo. Kde je akce, následuje reakce. Klasika. 

Mozkomíšní tekutina však nebylo hlavním zájmem mého soustředění. Co cítím prioritně, je mé tělo jemně svírané mým draconem. Draconem velkým circa jako kočka, jehož křídla se rozpínala tam, kde by byla ta moje. Kdybych nějaké měla. 

Pohledem různých barev hypnotizuji vodní hladinu pod vysokým břehem. Nečisté jezero se mírně vlní. Postává a přešlapuje v tichém "Smím prosit?"

Vzápětí se můj různobarevný pohled srazí s tím světle žlutým, draconím. Odpověď jezeru je jasná. Ale jistě. Společně s draconem koncept vlčice a ještěra tvoří jednolitého tvora. Cítím se být jeho orgánem. Pouze součástí něčeho většího. Tiše k tvorovi vyšlu myšlenku. Tak se předveď.

Všechny čtyři oči tvora zahlédnou siluetu černého vlka - či snad psa? sedícího na břehu zlomek předtím, než se mé nohy odráží a tvor mizí pod hladinou. Teprve pod ní jsem opět vlčicí Jade a ještěr se stává draconem jménem Avy. Běžím vodní hmotou a vpřed mě nesou její mávající křídla. Cítím tlak, kterým je ke mně pevně ovinutá. Míjíme hejno vyplašených ryb a řítíme se, jako divný pegas, Nečistým jezerem. Teprve až když mé plíce začne spalovat oheň nedostatku kyslíku zpola vyběhneme, zpola vyletíme z jezera. Na břeh. Zhruba pět metrů od psa. Vnímám, že na mě zírá, a tak se společně s Avy rozpleteme a já chvíli lapám ztracený dech. Poté roztáhnu koutky a věnuji psovi zubatý úšklebek.

"Dostatečně efektní?" zeptám se sametově, jako bych toto vůbec nezkoušela poprvé v životě, ale pouze se před ním předváděla. Tvář egoistického Passivana nasazena. Výzva přijata.