Sonny Martinez-Sueur ; Iscar, таинственный

Klidně vydechl a pootočil hlavou. Nostalgicky zapátral v myšlekách které ho den co den tížily a trhaně se nadechnul. Vážně si sáhnul až na samé dno? Přijmul od Ayiky dar léčení? Oh, kdyby jen věděl jaké utrpení to je, možná by si ho nevzal. Takto jsi mu ale pomohl, a pomáháš jiným, blesklo mu hlavou a neubránil se zoufalému úsměvu. ,,Kdyby jen tušili kolik bolesti je to pro mne, když jim pomáhám, ale sebe ničím.'' Občas si připadal zcela zbytečný, ale přesto by chyběl. Vždy se najde někdo kdo ho bude mít i přes jeho vůli rád. Stejně jako to bylo s Ayikou a Leonem. Jenže ten si našel Taylor, a Ayika zmizel. Má rodinu? Co asi dělají? Chtěl vidět jejich vlčata, pokud nějaké mají. Obrátil se na záda, a jako by podvědomě tušil že vydí čistě namodralou oblohu. Zasněně zvedl packu a přemítal jak nebe vypadá. Co si pod tím mohl představit? Hvězdy o kterých mu vyprávěl Leon? O měsíci při kterém se z něj stával vraždící nástroj, a pouze vlastní zoufalé myšlenky ho utišili? ,,Proč je život tak nefér!" Naslepo máchl packou a převrátil se zpět na přicho, načež se neubránil a mírně zamával přídly ve větru. Lákalo ho se proletět, ale kam by se dostal? Za kým by se dostal? Můžeš si sundat šátek. Nikdo ti v tom nebrání! Zavrčel a znovu se pokusil uklidnit. Měl by nastražit uši, kdyby přišly.. Černé Květiny.

Sakra. Nikdo nikde. Všude jen pitomé světlo, pitomé kytky, pitomé zvuky. ,,Au, moje hlava." zasyčím a chytnu se za spánky. V hlavě mi padají na mozek ostré střepy z lahví od levného piva. Nová rána na zádech štípe jako pes a z úst mi doslova doutná cigaterový kouř.  Uchechtnu se a snažím se to brát z té lepší stránky. Tak, jak to dělám vždycky. Nechc se zbavit svých zlozvyků, i když mi to všichni namlouvali. Jediný Voneste mi věřil a chápal to. ,,Ještě, že jsem tu bitku aspoň vyhrál a dostal toho kluka do-" V rozostřené dálce uvidím cosi ležet. ,,Skvělý, další vlk s křejdlama." Když se ovšem trochu vzpamatuju pár pěknýma fackama a pořádně si prohlédnu jak vypadá, všimnu si šátku na očích. Že by byl slepý? Svým krapet neohrabaným během se snažím co nejrychlei dostat k nznámému. Ve stále opilé mysli mi vyvstane nápad. Kousek od něj vyskočím, aby mě nesmetl křídly. Drápy už jsou skoro u černé masky přes jeho oči. 

Nasaje okolní vzduch a okamžitě se zarazí. Ne, prosím ne teď to vážně ne! Postaví se na vratké a nesmírně bolavé nohy na kterých má dvě čerstvé rány. Proč jsem té srnce vlastně pomohl? S mírným vydechnutím ustoupí včas než na něj dopadne tělo Černé Květiny. Co se to dnes děje? První silné bolesti hlavy, pak srna a doslova a dopísmene zvláštní a první Černá Květina kteroru po měsících potkal? Doufal, tedy, že to bude někdo s kouskem i miniaturního respektu. Ne zvláštního skokana. Ostře a tiše nasál pach. Byl si jistý, je to vlk, a zřejmě hladový či co. S mírným chraplavým hlasem se odvážil prolomit mučící ticho, jako vždy, pološeptem a s klidem. Ne, dej mu šanci a nebuď chladný. Vždyť.. I když ne radostně Ti někdo dal najevo že nejsi na světě sám! Potlačil zoufalé ušklíbnutí, a místo toho se mu ústa [Vedle kterých měl malý černý piercing jako bohatou zkušenost s lidmi] stočila do neutrálního výrazu, ze kterého se nedalo číst. ,,Zdravím" kdyby to šlo, ndzvedl by obočí a propaloval by ho nepředvídatelným výrazem. Musel se bohužel spolehnout pouze na svůj odhad.

,,Sakra, minul jsem." Pokusím se slést z vlka, což se mi nepodaří, protože zakopnu o jeho poraněnou tlapu a znovu se na něj svalím. Tentokrát piercingy tvrdě dopadnou na černý šátek, které skrývá podle všeho nádherné oči. Vydechnu další zapáchajicí zdech smrdící po cigaretách a pivě. Stále trochu prapodivně vypadajicí (Bože, díky, že má ten pitomej šátek) na něj mrknu a teď skutečně slezu z léčivého těla vlka. Protřu si oči a olíznu oslizlou tlamu. ,,Z- z- zdravím." Stále mi zůstali následky po lidské podobě mě. ,,Já se jmenuji Sonny. Omlouvám se za své chování, a- ale ještě stále... mo, asi to cítíš. Z nějakého důvodu jsem chtěl vědět, co to skrýváš pod tou maskou. Z nějakého důvodu... spíš jsem byl zvědav. Ještě jednou se omlouvám.  Není to zrovna nejlepší seznámení, co?" Chladně se zasměji.toužil jsem po studené říčce, ale ta tu nikde nebyla. Do prčic, i zdek mě bolí. A teď si to uvědomím. ,,Co jsem to udělal..." Bleskurychle se otočím od oranžového neznámého a vyzvracím se. Ne z alkoholu, ale ze své duše, ze sebe. ,,Proč jsem to jen..." V duchu jsem se Non omlouval jak jen to bylo možné. Ootočím se zpět. Ještě chlanější tvář mi nastane v obličejových rysech. Kocovina byla tam tam. 

Mírně sykne jakmile se dostaví známá bolest nespavosti. Tentokrát i podivné zranění vlka který mu chtěl pravděpodobně ublížit. Oh, proč je moje trápení spojené jen s bolestí?! Zaklel a ostře stáhl uši. Dávivé zvuky? ,,Je Ti něco?'' Skoro až zakňučel, ale uštěpačná bolest v hlavěho donutila zůstat v klidu. Pozoruhodné, že ano? Bolest vás nutí být klidným tvorem a ztlumí jakýkoliv jiný smysl. Zavrtěl nevěřícně hlavou a hlavu zvedl zpět ke společníkovi. Cítím bolest. Nemusíš ji skrývat. Marně si vzpomněl na Ayikiho který ho taktéž moc rád překvapoval [Včetně bolesti kterou mohl vycítit na kilometry], nebo Leona který mu dal růži když se chtěl omluvit, nebo poděkovat. Vyřazovala z něj nejistota, ale klid. Pomalu k němu přišel, a při každém pohybu předmími packami mírně sykl. Chodili jste někdy po střepách? Přesně takto to bolelo. ,,Nehýbej se,'' zamumlal a přiložil mu čumák k srsti. V mysli bolestně zasténal. Co jsi proboha dělal? Ucouvl a vydechl. Děkoval všem že bolest se přenášela jen na jeho hlavu a mysl.. Posilněna bolestmi (ne)spánku. Hurá. Do zítřka mám krásné hodiny bolestí! Znovu nasál okolní pachy a konečně našel konkrétní. Pomalu došel ke kopretině a v poklidu ji žvýkal, cestou ke Sonnymu. Až teď se pozastavil nad tím jménem. Byl si jist že ho zná. Spolkl a posadil se, přičemž mu neušel mírný sten. ,,Je to na bolesti hlavy.. Eh..'' Obeznámil Sonnyho. Zajímalo ho léčitelství? To vážně netušil. Duchanepřítomně si stáhl ocas k tělu..

Nechápavě koukám na vlka jak se naklání k mé srsti. Snažím se jít dál, ale pozdě. Pozoruji jeho chabou chůzy, jeho rány na nohách. Že by to mělo něco společného s jeho magií? Dotkne se mě vlhkým čumákem. Určitě to má něco společného s jeho magií. Šlo to vidět na unaveném těle. Tento postoj kostí a svalů znal. Neznamená nic pěkného. Než stačím cokoli říct, vrací se cizinec s rozžvejkanou kopretinou v puse. Zajímavé... příště to vyzkouším. ,,Je mi jasné, že to souvisí s tvou magií, ale... proč jsi to udělal? Neměl jsi to dělat..." Sklopím zakalený zrak k trávě. ,,Děkuju ti... Příště nic takového nedělej, prosím." Nevěděl, jestli tím dokáže i zjistit, proč ho to tak bolí, vidět do minulosti vlka díky bolesti. ,,Jak se vlastně jmenuješ?" Sklopím ještě o něco víc hlavu. ,,Víš, z čeho ta bolest pramení?" Nevydržím to a musím se zeptat. Prostě musím.

Chabě jsem se pokusil o náznak úsměvu. Vyvolával ve mne hezké vzpomínky na Ayiku. Byl do mne bezhlavě zamilovaný, ale já odporoval. Proč? Ne, ani dodnes nevím proč jsem ho tak úsečně a často odmítal. Bojím se vztahů? Bojím se toho že mi někdo zlomí srdce? Znovu jsem zavrtěl hlavou, jako bych chtěl utěšit svůj strach. Strach se známostí. ,,Musel jsem, chtěl jsem. Je to mou povinností. Tato magie je dala by se říci dědičné prokletí" pokrčil slabě rameny a stáhl si křídla k packám. Neměl zájem o jeho pozornost. Jako by nestačilo že máš pár pírek na křídlách černé, že? ,,Promiň nechtěl jsem Tě vystrašit.." Teď už se ale neubránil zakňučení. Drápy zaryl do země, bolest byla nesnesitelná. Znovu ostře nasál vzduch do plic, tentokrát o něco hlasitěji. ,,Čím více někým jsem, tím jméně vůbec existuji" odpověděl. Mělo to cenu? Myslím že ten to ze mne stejně vypáčí. ,,Iscar, omlouvám se. Síla zvyku'' kdyby byl sám, zřejmě už by se rozkašlal a ztratil nějakou tu krev. Když už mu bylo jakštakš dobře, zmohl se na další odpověď. Silou vůle se udržel v sedu, a pouze silou vůle se přiměl aby se mu netřepal hlas. ,,Ne, a popravdě se bolest přenáší výhradně na hlavu která je spojená s bolestmi mého ponocování. Neumím spát" pověděl popravdě. Pane ospalý, posloucháš co říkáš?! Nedošlo mu to tak brzy. ,,Já.." Začal pomalu couvat. Při jeho štěstí se opřel o strom a skoro nedýchal.

Tak prokletí... ,,To je mi líto." Každý holt v životě nemáme to štěstí, abysme ho žili pokojně a bez bolesti. Musí to být hrozná muka. ,,Ne, v pořádku, viděl jsem toho hodně, tohle bych mohl řadit do kolonky normální." Ušklíbnu se a uvědomím si, že to nemá cenu. Nic nevidí, tak proč se vůbec snažit o nějaké vyjadřování? Vlastní citát, který použil mne trochu překvapil, ale na druhou stranu je to originální. Ulevilo se mi, že pouze bolest cítí. Jenom to, ale dávalo mu to zabrat. Zmučená tvář mešla skrýt. Přišel jsem k němu a i přes všechen odpor k dotykům jsem ho přidržel, aby sebou neplácl do trávy. ,,V pohodě, dej si na čas.." Snažím se ho nějak utišit.

,,Mne ne. Pomohl jsem tak svému.. Eh." Proč se slova hledají tak těžce? Proč mám mysl zaslepenou bolestí? Bolesti ze zlomeného srdce? Bolestí z toho že jsem nedal Ayikovi šanci? Proč jsem si jen ničil život? Zasloužil jsem si tuto magii. Dělal jsem věco které.. Pravděpodobně nejsou dobré. Vyžíval jsme se v bolesti jiných.. Moje chyba. ,,Nemám zájem o útěchu. Byla to moje volba. Moje vyrovnání s životem a smrtí" Promluvil po dlouhé odmlce. Kdyby neměl šátek, asi by měl normální slzy, ale látka byla pevně stáhnutá. Kdo ví, tekla by krev? Vydal něco mezi zoufalým povzdechem. ,,Jaksi.. Promiň" vydal ze sebe a sivou se o něj zapřel packami. Oba dopadli na zem. Z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení, až zakňučení a urychleně se postavil. Nejsem zvyklý, nejsem zvyklý! Zavrtěl hlavou a dal se do mírného klusu. Jestli ještě do něčeho narazí, bude dělat mrtvého. Uvědomil sis doufám, že pokud Tě bude pronásledovat, budeš nucen vzlétnout? Uvědomuješ si že už asi zase odletíš někam nad moře? Uvažuj předem, ty idiote! Sebekritika patřila do kousku jeho charakteru. Občas i uvažoval, jestli není jeho mysl samostatná, jestli v něm nejsou dvě duše.

Pokrčím rameny. ,,Dobrá, když za to můžeš, tak můžeš. Soucit už nebude. Spokojen?" Uchcechtnu se. Jeho zdravotní psychický i fyzický stav se mi nelíbil. Něco si vyčítal, oči měl kdesi v dáli, plné bolesti, křehké nožky se mu třásly. Odrazil se od mé husté srsti na objemném hrudníku a s jedinou větou ve větru uteče pryč. Sakra, musím za ním, ale je jasné, že mi uteče. No, spíše uletí. Ihned vystřelím za ním, běhám stále trochu neohrabaně, ale je to mnohem lepší. Zrak soustředím na Iscara. ,,Počkej, neutíkej. Proč utíkáš vůbec? Nic ti udělat nechci, pouze poznat. Chápu, že tě asi nezajímám, a- ale..." Zastavím a se zmučeným výrazem koukám na oranžovou tečku. ,,Prosím..."