Sonny Martinez-Sueur, Zvláštní & Jade, Nezkrotná

- Hojné pláně, jih, poblíž jezera Gall -

Plícemi mi, ostatně, jako ten den už kdoví pokolikáté, projel těžký, dusný vzduch. Tráva okolo si stále držela na svém povrchu kapky vody, přičemž jedna z těch, které jsem viděla, odrážela výrazně fialové, zelené a nazlátlé odlesky. Neúplná miniduha. Teoreticky ještě mohla patřit ke kapkám rosy, bylo dopoledne, několik hodin po východu slunce. Východu, který jsem samozřejmě neviděla. Jsou věci, které mnohokrát vidět nepotřebuji, a za to, že jsou dost neobvyklé - kdo za to může? Pokud by šlo spiklenecky mrknout na sraba, který byl uvnitř mé duše scholený, udělala bych to. Místo toho jsem se ale věnovala své malé fascinující duze. Touto dobou mělo území Passive něco do sebe, dalo by se říci.

Ne že bych teď nebyla nezranitelná, naopak. Ale na čich jsem se dost spoléhala, koneckonců... Tady začíná království lidí a vlci tu tak často nejsou. A abych necítila a neslyšela člověka - to bych na tom musela být setsakramentsky špatně. 

- Hojné pláně, jih, poblíž jezera Gall -

Území smečky Positive už znalo mé packy a tvář. Rozhodl jsem se tedy opustit tento vlídný kraj a vstup na nehostinou zem vyhnanců byl zajímavý počin, skoro jako nový druh jídla pro gurmána. Pouze jsem se toulal. Moc mi toho neřekli, ale bylo mi jasné, že to nebude žádné peříčko. Dnes, ihned z rána mi srst zaplavila rosa ze stébel trav a plevele. Zatím mi bylo známé pouze ta hezčí čast tohoto území, ale nechtěl jsem některá zákoutí prozkoumávat sám. Bylo mi jasné, že mít tu přátele je lepší, než nepřátele. Užíval jsem si tu atmosféru, dokud mi zrak nespočinul na někom v dáli. Tiché zajásání a už jsem vyběhl k neznámé. Trává byla vcelku vzrostlá, proto jsem se blíž u vlčice pouze plížil a snažil se nepřerušit její fascinaci. Dvacet metrů od neznámé se zastavím a sednu si. Čekám, co udělá. Byla zajímavá, už od pohledu. Rozhodně se s ní nebudu nudit.

- Hojné pláně, jih, poblíž jezera Gall -

Na zátylku se mi podvědomě naježila srst, šňůrka, na které viselo několik peříček, díky tomu teď nespočívala na kožichu, ale zapadla až ke kůži. Ztuhnu, uši se mi vinou emocí automaticky stáhnou dozadu. 

Máme společnost, uculí se uvnitř mě cynik, zatímco srab je ve svém živlu a roztahuje svá chapadýlka, seč může. Vlk. Další vlk. Neopovažuji se dalších pohybů, na druhou stranu, v případě potencionálního útoku bych teď byla v té nejhorší možné pozici. Proto se strnule zvedám do sedu. 

Je ještě poměrně daleko, ale stejně zřetelný jako pěst na oku. Nehýbe se, již delší dobu, tudíž o mě musí vědět a sledovat mě. Cítím z něj mimo jiné i podivnou směsici kouře, něčeho, co občas cítím i z lovců, a... růží? Zavrtím hlavou. Hloupost.

Trhavě se nadechnu vlhkého vzduchu, abych trochu uklidnila šíleným tempem bušící srdce. Poslední dobou mívám obtíže uvědomit si, že nejsem tulák a ten vlk nemá důvod útočit. Pokud tedy nemá v hlavě něco špatně, což je, přiznejme si, u některých vlků na Passive poněkud častý jev. 

Odmítám k neznámému vykročit sama, tentokrát však ani neprchám. V duchu vím, že přijde sám. A tak mu jen beze slov dávám najevo - Já vím, že tam jsi, pokud ses snažil o opak.

- Hojné pláně, jih, poblíž jezera Gall

Vlčice stála s naježenou srstí (připomínala mi králíka, ale neměl jsem v plánu ji naštvat). Zřejmě už věděla o mé přítomnosti. Nějak mě neděsila, spíš působila klidným dojmem vychřice. Vydám se šťavnatou trávou k neznámé a tři metry od ní zastavím. Zdejší vlci jsou samá překvapení a kdo ví, co umí tahle. Chvíli na ni koukám, s hlavou ležící na pravém rameni, srst mi pročechrává vítr a zadržuji nesmyslný smích. Abych nepůsobil útočně, sednu si a pokračuji v civění. Nakonec se odhodlám promluvit. ,,Kde jsi získala ten přívěšek z per? Vypadá pěkně." Zdvořile sklopím hlavu na pozdrav a trochu víc se napřímím. Dám na odiv svou hruď, ale oči mi stále visí na hnědé vlčici s pruhy. Nechtěl jsem, aby mě pokládala za ořezávátko.

- Hojné pláně, poblíž jezera Gall -

Zjevně nemá v úmyslu útočit, což ve mně vyvolá reakci postupného se uvolňování. Napjaté svaly se vrací do té samé pozice, jako předtím, a trochu mi klesá i naježená srst. Žádné kousance ani útoky magií? Jak milé... napadne mě v duchu. Se zíráním obdobným tomu jemu si ho prohlížím, snažíce se jej alespoň minimálně odhadnout. Nedává najevo žádné nepřátelské úmysly. Asi bych si mohla uvědomit, že ne každý vlk na Passive je nebezpečnou bestií. Ah, ty předsudky.

Skloníla jsem hlavu při jeho zmínce o jediné ozdůbce, kterou jsem vlastnila, a zadívala se na peříčko, které se jemně chvělo, poutané drobounkým oranžovým korálkem k černé šňůrce. S přivřením očí jsem poté hlavu opětně zvedla a zadívala jsem se mu do jantarovo-zlatých očí. Byla to zvláštní barva. Pousmála jsem se, koneckonců, ten vlk má zjevně sdílnou náladu, tak proč mu ji neopětovat. "Od jednoho velmi blízkého přítele. Upletl mi jej se slovy, že nikdy nesmím zapomenout na to, že pírka ke mně drží jen ta šňůrka. A že já žádnou šňůrku, která by mě k někomu poutala, nemám." zasmála jsem se. Jak strašně moc mu teď lžu, Blue? blesklo mi hlavou. "Každopádně... moc děkuji za pochvalu." Chvíli setrvám v tichu, než se opovážím navázat dál. Zvažuji, kdo jsem. Jade? Deja? Bezejmená? Možná všechno dohromady, ale hlavně lhářka.

"Říkají mi Jade, a časem se k tomu přidalo i přízvisko Nezkrotná. Má to určitý kontext s tím, co jsem řekla ke svým peříčkům. A je milé potkat vlka, který si nemá potřebu vylévat na ostatních své komplexy agresivity. Nikdy jsem tě neviděla... Jak se jmenuješ?" usměju se nakonec. 

Instinktivně znovu naberu do nozder jeho pach. Kouř, lovci a růže. Co je tohle za kombinaci?

- Hojné pláně, poblíž jezera Gall -

Ani vlčice nedávala najevo nepřátelské úmysly, ale i přesto jsem byl v pozoru a sledovat oči Jade. Čím déle jsem do nich koukal, tím víc mě unášely. Bylo to opojné, líbezné, ale věděl jsem, že to nebude asi nic dobrého. Odtrhnu je co nejdřív a pohled upřu na čumák. Pouze poslouchám dialog a brouky v trávě. Až mi prozradí jméno a vyřkne otázku, příjdu o trochu blíž. ,,Hm... Nu dobrá. Udivuje mě, tvé překvapení. Vypadám snad agresivně? Jmenuji se Sonny a nic víc, ani míň tě zajímat nemusí. Děkuji, že jsi mi prozradila i své druhé jméno. Hadám tedy správně, že nebudeš jedna z oveček ve stádě, tak říkajíc?" Nezdála se nějak zlá, ale měla kolem sebe jakousi temnou a divokou auru. Něco z ní sálo, z Jade. Proto jsem jí úplně nevěřím, stejně jako každému. ,,Hledám smečku, rád bych se totiž přidal poradil mi to jeden dobrý známý." Usměji se hořce. Měl bych se naučet mlčet. Tato vlčice nevypadá zrovna na to, aby udržela nějaká tajemství, ale zkusit to mohu. Nikdy jsem se nezbavil toho optimismu, že se každý může stát mým přítelem. Musí mi ale prvně věřit Jade sama. ,,Pochybuji, že ty mi toho o sobě moc řekneš, co?"

- Hojné pláně, poblíž jezera Gall -

Věnuje mi přímý pohled do očí, který mu naplno oplácím. Pozoruji, že jeho víčka mají zajímavý tvar, v kombinaci s černou srstí působily nepřirozeně jasně. Dva lampiony v okolní temnotě, které jako by pohasly, když pohled sklopil pohled k zeleni pod námi. Napadne mě, že bych to spíše měla být já, kdo stydlivě sklopí pohled, a přitom mu jeho předchozí zírání takto nestydatě oplácím. Vlastnost, na kterou musí být každý lhář pyšný. 

"Pravděpodobně víš, že zdejší smečky jsou rozděleny podle... mentality jejích členů. Tady je království Passivanů, mezi které-" potlačím odfrknutí ironické i lehce hysterické zároveň "-patřím. Mají ve zvyku často bezdůvodně útočit, protože prostě můžou. Jistě, dá se tomu předejít, ale je fajn vidět, že zrovna ty tyto úmysly nemáš. Toť vše. Nicméně, Sonny..." Jeho jméno chvíli převaluji v mysli. Je to jedno z takových těch chytlavých jmen, které se lepí mezi mozkové závity a nedovolí na něj zapomenout, což ještě umocňuje dojem z jeho nositele.

"Ovečka ve stádě? Hm, jsem srab, jak sis jistě všiml," uchechtnu se, "ale zároveň si za cenu bezpečí odmítám odepírat svůj osobní prostor a možná mi zbylo i zrnko cti. Dalo by se to tedy nazvat i takto, ač to není úplně přesné." Nadechnu se a pokračuji, cítím, jak se mi chvějí svaly v okolí žeber - ostatně jako vždy při mluvení s někým neznámým. "Záleží, kam se chceš přidat. Passive? Positive? Nevím, kolik toho víš, a zase se mi příliš nechce vyprávět charaktery obou smeček, pokud je navíc již znáš. V opačném případě stačí říct." mrknu. Jistě, je neznámý, ale zatím na mě působí sympaticky. Takže se ani neodtáhnu, když zkrátí vzdálenost mezi námi. "Ale řáct něco o sobě? Náročný úkol. Co takhle se spolu bavit a zjišťovat o sobě různé informace postupně?" zasměji se.

//Whuf, jsem totálně mrtvá a ani jsem to po sobě nečetla. Prosím, ignoruj veškeré překlepy a chyby typu "myši byli", jsem už dost mimo. :D

- Hojné pláně, poblíž jezera Gall -

Nezdám se jako srab... hezké. Pousměji se nad tím, ačkoliv vím, že tento vlk o mě nemůže vědět více než to, co viděl několik minut. Mám sto chutí mu říct, jak moc velký srab jsem. Co nedokážu. Přes co nikdy nepřejdu. Místo toho však mlčím a sklopím pohled k zemi, soustředím se na další slova. V duchu opouštím toto téma a nechci se k němu více vracet. A tohle dělají stateční?

"Děkuji..." vymáčknu ze sebe však, když mě obratně přirovná ke květině. Na okamžik zkouším proniknout svou bariérou sebepodceňování a stvořeníček šeptajících mi mou zbytečnost a nepotřebnost. Beru tu pochvalu překvapivě s klidem, nesnažím se mu okamžitě vyvrátit, jaká špína ve skutečnosti jsem. Vlastně jsem mu vděčná. I kdyby to měla být jen prachsprostá planá lichotka. A následně, při jeho otázce, krátce střihnu ušima. Naprázdno polknu. Stará se tady někdo o to, abych neodkvetla... Je tu někdo? Kdo? Kdo?

Znovu se mi trochu připitoměle roztáhnou koutky, když si na něj vzpomenu. Mohutná černá křídla, světýlko na tlapě, bludička. Nejistý úsměv a potetované ruce spolu s rudýma očima v lidské podobě. Tak dlouho jsem ho neviděla... tak strašně mi chyběl. Jade, ty víš, co dělat, podotkne jedna z myšlenek, která mi letmo prolétne hlavou a pak zase zmizí. Jednou ano... slíbím si, jako už tisíckrát.

Váhavě se vrátím do reality a pohlédnu na Sonnyho. Přikývnu. "Mám," šeptnu nejistě, přemožená vzpomínkami. "Nebo jsem alespoň... měla." dodám s lehkým bodnutím v levé části hrudi. "Prostě jsme se jen dlouho neviděli." dodám na zlehčení atmosféry. Najednou jsem strašně ráda za to, že si s někým můžu takto povídat. I kdyby to bylo jinak, Sonny nevypadal jako někdo, kdo by začal řvát na celé kolo - Jade pochybuje o Passive. Jade je nejistá. Jade chce zdrhnout. A zároveň mohu být Jade, ne ubohou tulačkou Dejou.

Chvíli se jej chci zeptat na to samé, ale intuice mi říká, ať se tomuto tématu vyhnu. Možná proto, že teprve přišel. Zčistajasna se se mnou začal bavit, ač mě vůbec nezná. Takoví vlci asi nemají mnoho blízkých. Proto se rozhodnu obrátit konverzaci někam jinam, zabořím tlapy do šťavnaté trávy a vyplaším lučního koníka, který obrovským skokem vystřelí vpřed. Trochu se ho polekám, takže ucuknu. "A jak se ti tu líbí?" zazubím se.

- Hojné pláně, poblíž jezera Gall -

Bylo mi jasné, že nemluví tak docela pravdu. Ten její nesebevědomí, temně zlomený výraz a oči někde v dáli byly jasné znamení, že si nevěří, možná něco v životě podělala, zradila, zaslepila samu sebe a skončila takhle. Možná to byla pouze má přehnaná představivost smíšena s novým dojmem, ale Jade mi bylo skutečně líto. Nevím, co si o mě myslela, asi, že jsem nějakej sluníčkovej vlk, co skočí na špek kdekomu a lovcům jde naproti. Ovšem nechtěl jsem se v tomto nějak moc hrabat, to nikdy nedělá dobrotu, jednou mi to možná sama řekne, jednou se z nás třeba stanou přátelé. Doufám v to. 

V tuto chvíli ale mlčím. ,,To mě mrzí, snad se jednou znovu setkáte." Tak a víc slov netřeba. I já se trochu polekám koníka, který nečekaně vystřelil z trávy někam pryč. Jak jsem očekával- tato hnědá vlčice s pruhy není hloupá, důkazem byla změna téma hovoru. Opravdu chytrá... Že bych byl tak nápadný? Ne, to ne, nenaznačil jsem nic. Možná... mohla to vycítit? Nějaký šestý smysl? Nebo jen tak chtěla odlehčít atmosféru? Úsměv oplatím. ,,Neměl jsem moc na vybranou, když jsem vstupoval do této říše, ale musm říct, že je to tu zajímavé a krajina pestrá. Což mi opravdu vyhovuje. Setkal jsem se už i s pár jinými vlky a vlčicemi. Heh, nějak moc mluvím. Toto místo má velký vliv na mě samotného. Asi jsem změkl." Usměji se od ucha k uchu, aby to nevyznělo tak vážně, spíš jsem doufal, že to pochopí jako vtip. ,,Asi tu žiješ už celkem dlouho... máš už...? Jade je členka smečky, určitě toho ví hodně o alfách i tulácích jako jsem já, ale to mi teď bylo celkem ukradené. Chtěl jsem si tu udělat přátele. Skutečné.