Sonny Martinez-Sueur, Zvláštní - Passive

- HORY SMUTKU → MRTVÁ KRAJINA -

Trhla jsem sebou jakmile mi na čumák začaly dopadat kapky ledového deště. Uši jsem dala dozadu a rozmrkala jsem světlo, které se mi dostávalo do jeskyně. Převalila jsem se na záda a nohy ve vzduchu náležitě protáhla. Opět jsem zavřela oči a snažila se usnout, ale do jeskyně se dostal poryv ledového vzduchu. Pohodila jsem ohonem a při dopadu rozpálila oheň na mokré skále.

Sledovala jsem tančící plameny ohně, užívala si pohled na kouř a poslouchala syčení kapek vody, které dopadly do ohně. Převalila jsem se na všechny čtyři a znovu se protáhla. Své dlouhé drápy jsem brousila o skálu při lenivém pochodu ke vchodu jeskyně. Rozhlédla jsem se po skaliskách a udělala pár kroků vpřed. Hlavu mi začaly kropit kapky deště. Uši jsem nechala volně plandat ve větru a přivřela oči, abych něco viděla. Déšť byl hustý a pronikavý. Neustále bubnoval na skalky a stékal jako pramen vody do kaluží, které zem nestíhala pojmout.

Uhasila jsem oheň a rozešla se od jeskyně, déšť mi silně dopadal do zad a ve zlomku vteřiny jsem byla mokrá. Srst se přitiskla na hubené, osvalené torzo. Déšť postupně ubíral na síle a já se mohla rozhlédnout na všechny strany. 

Dorazila jsem na Mrtvou krajinu, chtěla jsem pokračovat na Hojné pláně, ale mé oko zaujala vlčí silueta.

MRTVÁ KRAJINA

Sedím a pozoruji okolí. Vítr si divoce hraje s prameny mé srsti a vytváří zvláštní chuchvalce v krajině. Jestli se tomuto místu dá říkat krajina. Suché, rozpukané stromy, odumírajicí zem, nikde ani živáček. Vůbec nevím, co tu dělám. Z nějakého důvodu mě toto místo přitahuje. Ta depresivní, nečistá energie se misí s tajemnem a vytváří morbidní podtext. Oči se mi klíži, sytě žlutá mizí z mého obličeje a odebírá se k hlubokému spánku. Kap. První kapka vody mi dopadne na vlhký čumák. Kap. Zvednu hlavu směrem k nebi a uvidím černá mračna stahujicí se kolem Mrtvé krajině a k ještě dalším častem územi Passive. Mé tělo znovu nabere sílu a rozproudí krev do každé cévky. Vstanu a už mám v plánu se jít schovat pod nějaký ten strom (spíše větvičku), který rostl nedaleko mé levé packy, ale všimnu si vlka, ne, vlčice, stojící pár set metrů ode mne. I přes hustý déšť zjistím, že tuto vlčici jsem ještě nestihl poznat. Zvednu hlavu a nespustím z neznámé oči. Pomalým krokem se vydám k místu, kde stojí.

MRTVÁ KRAJINA

Opět začalo poprchávat. Kapky deště mi dopadaly na srst a stékaly na zem v pravidelných intervalech. Otřepala jsem hlavou, ofina se odhrnula z očí. Slepé oko se nehýbalo, ale blankytně modré sledovalo vlka, který se začal přibližovat. Ohonem jsem pohazovala ze strany na stranu, byl téměř v rovině s hřbetem a špička mířila nahoru. Na pár vteřin jsem ukázala přední tesáky a vážnou tváří vykročila vstříc k tulákovi.

Hlavu jsem nesla vysoko, byla jsem klidná a rozvážná, našlapovala jsem soustředěně. Sledovala jsem dotyčného, připravená se bránit. Zastavila jsem se pár metrů od něj a našpicovala uši. Přede mnou stal silný, dobře osvalený vlk s  žíhanou srstí a žlutýma očima. Byl vyšší a z jeho výrazu jsem nedokázala vyčíst naprosto nic. Pohodila jsem ohonem a o krok se ještě přiblížila. Mírně jsem se pousmála a zkoumala ho dál. 

„Zdravím“ pronesla jsem. 

/Omlouvám se, že to tak trvalo... Už budu odepisovat rychleji :)

MRTVÁ KRAJINA

Vlčice stála zpříma, pozorovala mne zářivě modrý okem a druhým zakaleným. Usoudil jsem, že na jedno oko nevidí. Černá srst byla plná jizev, as z mnoh bitev a střetů. Na levé přední noze měla obvaz. Krpaet mě její vzezření překapilo, vlčice a takhle ypadá, ale zároveň mi jí bylo líto. Nevypadala, že by měla štěstí. Život musel být pro ni krutý a nemilosrdný. Možná se pletu. Nedám nic znát, potlačím nutkání skrýt si hlavu v srsti na hrudi a rději se představím. ,,Ahoj, jmenuji se Sonny. Rád bych se přidal do zdejší smečky. Hledám alfu, nevíš, kde může být?" Snažím se mít příjemný hlas, ale tvář nechám strnulou. Šestí smysl mi napovídal, že pustit se do boje s touto cizinkou by nebyl dobrý nápad. Porozhlédnu se. ,,Nechceš se jít někam schovat?"

MRTVÁ KRAJINA

Koukala jsem se do jeho očí a viděla z nich něco, co mě už vůbec nepřekvapilo. Překvapení. Mírně jsem se nad tím ušklíbla a pohodila ohonem, déšť dále stékal po ofině, přes čumák až dopadal na zem. Snažila jsem se ho poslouchat. Sonny, jmenuje se Sonny. Dobře. A chce se přidat ke smečce? Zaujala mě jeho věta a opět jsem se mírně ušklíbla.

„Nikoho už hledat nemusíš,“ sípavě jsem se nadechla „to já našla tebe.“ vyšlo z mé tlamy poměrně pochmurně. Těkala jsem pohledem k jeho výraznějším rysům a znovu se zamyslela. „To ráda slyším, Sonny. Jmenuji se Eist a vedu smečku na tomhle území.“ pomalu jsem se rozešla okolo něj a zastavila se, když jsem udělala kolečko. „Od koho ses dozvěděl o smečce?“ skoro jsem doufala, že řekne to známé jméno. Nebo se pletu? Nebo tady už není? Nebo odešla? Pevně jsem semkla zuby k sobě a začala ho opět vnímat.