Sonny Martinez-Sueur, Zvláštní und Kasai Firefly, Ochránce

Srst mi čechrá nepříliš příznivý chlad, ani mračna nad krajinou nepřinášejí klid mé duši. Jako by snad vnímala mou náladu, ten stín v mé duši kráčející v mých stopách od chvíle, kdy mně zde otec zanechal. Vím, myslelto dobře. Chtělmně chránit. Ale i tak mi v mysli utkvěla temnota úzkosti a strachu. Co budu teď dělat? Co si mám počít?
Se sklopenýma ušima a křídly přitisklými co nejblíže k tělu kladu tlapky v šňůře nekončících stop. Nevím kde jsem. Nevím co bych měl dělat. Snad lovit? Není to nebezpečné? Copak nejsem na něčím území? Ach tolik otázek, tolik starostí.

Každý další krok přináší vlnu smutku a bezútěšného pocitu opuštěnosti. Dal bych cokoliv za nějakou společnost, kohokoliv s nímž by jsem mohl sdílet svůj osud opuštěného mláděte.

Zašustění ve větvoví, okamžitě nastražím tím směrem uši a přikrčím se. Pták? Nebo něco většího? Nebezpečnějšího? Cítím, jak se mi  rudí srst na hřbetě ježí, v břiše krom nepříjemného svírání prázdného žaludku teď cítím i chladnou pěst strachu svírající mé útroby. Co když je to lovec? Otec mně před nimi varoval. Lidé jsou nebezpeční, mnohem víc než vlci samotní. Nehleděli by na to, že jsem jen mládě. Pravda, trochu velké mládě...no trochu...
Napjatě čekám co se za hlukem skrývá, připraven utíkat. A možná se i bránit.

Dnešní počasí a samota byla příjemná. Opravdu, užíval jsem si to. Nikde ani noha, kopyto či packa. Měl jsem čas uvažovat nad budoucností, truchlit kvůli minuslosti, zvažovat, co si nechám zase vytetovat, ale těžko by mě napadlo, co se za pár minut stane. Tužba po cigaretách se kradla do hrdla a brzy začne obalovat jazyk. Zvesela jsem našlapoval, i když jsem v hlouby duše plakal. Rozhlížel jsem se a hledal nějaké místo, kde bych si mohl zdřímnout a užívat si o něco víc ten klid. Přece jen, stojím na nohách už od rána.

Vyskočil jsem na kámen a rozhlížel se. Nedaleko ode mne byl strom s korunou velikou jako menší jezero. Ideální. Rozběhnu se směrem k němu, nehledě na trny a vysokou trávu. Užívám si chladný vítr, co chladí mé plece a krk. Pulzuje každičkou buňkou v těle. Nasaji pach vody a... a vlka? Ne, tohle není dospělí vlk, voní jako med. Ještě nezkažené mládě. Ale... kde je matka? Nebo otec? Necítil jsem jejich pachy. Zprudka zastavím a nastražím uši. Soustředím se. Ihned se otočím. Rodičovsé pudy mi kázaly zachránit to neznámé vlče. Nedbám na to, že se zraním. Proběhnu dalším křovím a málem to napálím do toho drobka. Srdce mi divoce bilo. Mohutné plíce mě pálily, ale nic jsem necítil. Pouze jsem se sklonil k vlčkovi a usmál se širokým úsměvem. Srst mi padala do očí. ,,Ahoj, já jsem Sonny. Nemusíš se bát, jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku." Pokusím se trochu k rudému vlčeti přiblížit, ale raději se zastavím a snažím se sklidnit. Prohlédnu okolí. ,,Kde máš maminku a tatínka?" V tu chvíli jsem myslel pouze na Ses. Stará rána se otevřela. 

Šelest se změnil na dusot, cítím to. Jaká úleva, je to vlk! A...běží ke mně.
Přikrčený ještě víc, snad by se dalo už mluvit o tom, že jsem dřel břichem o zem, sleduji jak se z křoviska vyřítí vysoký vlk a okamžitě se žene ke mně. Docela mně upřímně překvapilo, že se o mne nepřerazil. Inu, nebylo by to jako by zakopl o malé rozkošné klubíčko, jakým vlčata mého věku obvykle byla. Já byl odost větší. Asi mi nebude věřit, pokud mu řeklu kolik že mi je.

Se strachem v modrých očích se na něj dívám a hledám svůj ztracený hlas. Ocas strčený mezi nohy. Mám mu věřit, že se nemusím bát? Vypadá docela přívětivě. Copak jsem si nepříl mít společnost? A tady je, stojí přímo přede mnou a já se tu klepu jako ratlík namísto toho, abych byl rád.
Navíc se nezdá, že by to byl člen nějaké smečky, necítím z něj další vlky. Možná mám přece jen štěstí.

"Já...já jsem Kasai. A..." další věta se mi neříká vůbec lehce, unikne mi i smutné zaskučení když si jen vzpomenu. Na to co se stalo mamince. Na to, že mně tu otec zanechal. Samotného. Opuštěného. "...maminka umřela a táta...opustil mně." sklopím při tom pohled k zemi. Snad jako bych se měl za něco stydět. Snad za to, že matku zabili kvůli mně? A že mně musel otec opustit, že si musel vrazit tuhle bolest do srdce a zanechat svého jediného syna tady.

Bál se, nebylo se čemu divit. Podle pachu to bylo ještě vlče, ale obrovské vlče. Tohle není normální vlk. Napovídali i malinkaté růžky na hlavě a rány na pravé paži. Měl krásné modré oči, které se hodily k náhrdelníku na jeho krčku. Musel si už něco zažít. Píchne mě u srdce, když šeptne to, co se mu stalo. Zaraženě stojím na místě. Polknu a bez většího zaváhání mu řeknu kousek své minulosti, který jsem ještě nikdy nikomu neprozradil. Doufal jsem, že mu pomohu, že mu řeknu něco, čím uklidním jeho mysl a vystraenou duši. ,,Víš... měl jsem dcerku. Jmenovala se Ses. Hrozně mi ji připomínáš. Taky ztratila maminku a viděla, jak ji lidé zastřelili. Po nedlouhé době šla do nebe za ní. Vím, jak se tvůj otec cítí a zhruba vím, jak se cítíš ty. Můžu ti říct, že je to pro otce hrozná rána, bude ho to moc bolet  i tebe, ale... to se zvládne. Smířil jsem se s tím, sice pořád cítím vinu, za to, že zemřela kvůli mé nešikovnosti, ale tvůj táta ví, že jsi silný a že vyrosteš a stane se z tebe opravdový vlk. Chápu, že mi asi nevěříš, ale tak to je. Nevěřím, že tě jen tak oputil. to by snad neudělal. Za nic nemůžeš." povím klidně a o něco víc se přiblížím k rudému vlčeti. 

Sklopím uši a kývnu hlavou. Nechám mu chvíli na přemýšlení. Nervózně hledím z výšky na jeho až nepřirozeně modré oči. ,,Chceš obejmout?"

V očích Sonnyho zaznamenám bolest, velmi dobře jsem se učil rozeznávat tyhle záblesky emocí. Vždy jsem je dokázal tak snadno přečíst. Vycítit, jak se ten co stojí přede mnou cítí. A z něj cítím bolest, výčitky, smutek. Naslouchám jeho hlasu, tomu smutnému příběhu co vše ztratil. Určitě tak věděl, jak se musí můj otec cítit. A já tu skučím prosvé utrpení. Určitě to bolí i jeho.Určitě se trápí a já to vím.
Trochu cukavě udělám krůček blíž k němu, jistě se takhle netevírá každému. Kdo by to taky dělal?

"Ne...udělal to aby mně ochránil. Abych nedopadl jako maminka." zamumlám, zabili ji kvůli mně. Jak za to nemůžu cítit vinu? Otec se za to proklínal celý ten čas co ho znám, kolikrát jsem ho viděl plakat, nedokážu to ani spočítat.

Skoro neznatelně přikývnu hlavou a došourám se pod něj, je docela vysoký. Pod normálně vzrostlého vlka bych se asi už moc nevešel, vypadám skoro jako dospělý vlk. Tam se stočím, myslím, že mu můžu věřit. A pravda je, že se cítím náhle mnohem lépe. Není to samozřejmě takové, jaké by to bylo kdybych se takhle stočil pod tlapama svého otce, a že má obrovské tlapy. Jsem oproti němu docela malinký, vlastně jako každý.
"Děkuji." zakňucím, z mého hlasu je znát jakou vděčnost skutečně cítím. A vlastně i vytáhnu ocas zpod svých noh a trochu s ním ometám zem kolem, je docela huňatý takže poěkud práším. Snad z toho nezačně Sonny kýchat.

 Uchechtnu se. Opravdu se mi ulevilo. Už jsem se bál, že ho jeho vlastní otec a matka nechali napospas osudu. Tady, zrovna na tomto území. Už mi je o něco líp, nikdy bych neřekl, že svěřit se někomu je tak úžasný pocit. Všechno to ze mě spadlo, kameny na ramenou už nebyly tak těžké. Hodně lidí i vlků mi říkali, že slova zmůžou hodně, ale toto jsem nečekal. Trápím se s tím tak dlouho a během pár vteřin to je... pryč. A v tuto chvíli můj mozek přepadla myšlenka - že něco božského, něco víc nás svedlo dohomady. Sice to byla hloupá myšlenka, ale měl jsem pocit, že se o toto ne zrovna malé vlče musím postarat. Aspoň do té doby, než mu najdu někoho, kdo se o něj postará i nadále.

Když se Kasai přitulí k mému tělu, stisknu ho o něco víc. Naježil jsem srst, už dlouho jsem nikoho neobejmul. Byl to zvláštní pocit, cítit teplý dech někoho cizího. Nechtěl jsem tento okamžik kazit, ani ho nějak ukončit. ,,To já děkuji..." Skoro neslyšně zamumlám. Nevěděl jsem, co mám dělat, jaká bude jeho budoucnost, ale zrvna v těchto pár minutách na budoucnosti nezáleželo. ,,Všechno bude fajn."

Všechny jeho emoce, pocity...tak nějak jsem je vnímal. A těší mně, že jsem snad přispěl k tomu aby se cítil lépe. Sice nevím jak a ani za co že mi to vlastně děkuje, ale začal jsem se cítit mnohem lépe. V bezpečí pod ním, přitisknutý k jeho tělu s čumákem zavrtaným co tmavé srsti. Je to prostě tak příjemné tu nebýt sám. A snad i skutečně uvěřit tomu, že vše bude zase fajn. Že se vše k dobrému obrátí.

Zametám ocasem mnohem svižněji a co víc, cítím jak rudá srst na mém hřbetě začíná hřát. Světlá tím teplem a po další chvíli z ní odletí pár jiskřiček. Jak dlouho se už tohle nestalo? Samotného mně to překvapí a potěší zároveň. Znamená to, že jsem snad uvnitř zase šťastný? Když můj vnitřní plamínek začně tropit takové lotroviny a skrz mou srst prská ta drobná zrníčka ohnivé aury aby prozářily okolí a daly světu znát, že mé srdce opět zaplesalo.

S neskrývaným nadšením nechám srst rozehžnout úplně, nepálí. Naopak. Příjemně hřeje, svítí a je snad ještě načechranější než obvykle. i jiskřiček přibylo, roztančily se kolem Sonnyho jako roj svatojánských mušek aby jej těšili a i za mně děkovali.
Jak jsem teď rád že jsem ho potkal.

Prvně se leknu menšího plamínku na hřbetu Kasaie, přece jen, normálně se nestává, že vám jen tak z fleku začnou šlehat plameny ze zad. Pak jsem ovšem pochopil. Vrtění ocasu a jeho výraz mi napověděli. Musí to být z radosti. Funguje to, i když je smutný nebo naštvaný? Neměl jsem v plánu to nějak zkoumat, ale je nad slunce jasné, že jeho otec není normální vlk. I on je výjimečný. Ani jsem si pořádně neuvědomil, co se vlastně stalo. Zemřela mu maminka, otec ho tu nechal a teď tu doslova hoří radostí. I já sám jsem pocítil plamen u srdce. Nechal jsem všechno plavat. Zahodil jsem sám sebe. Začal jsem brečet. Kyselá rosa se mi valila z očí. ,,To je moc pěkný plamen... Hádám správně, že ovládáš oheň..." Nebul jak děcko, blbečku! Opakuji si, ale kašlal jsem na to. ,,Co cheš dělat?" Usměji se.

Kouknu na něj, očekával jsem prvotní úlek a doufal v následné potěšení tím, že mu tohle ukazuji namísto toho, abych to potlačil. A že to umím. Ovšem ani v nejmenším jsem nečekal slzy. Co jsem udělal špatně? Proč pláče?
Okamžitě sklopím uši a provinile se mi zalesknou oči, rozplakal jsem ho já?

Povylezu zpod něj a i když ne moc šikovně se natočím abych dosáhl nahoru, jemně při tom dlouhým špičatým jazykem zkouším setřít slzy, nevidím je rád. Plamínek na mých zádech zakolísá a i jisker ubyde. Nechtěl jsem ho rozplakat. I když...všimnu si i jeho úsměvu, byly to snad slzy radosti? Nejsem si jist, tak se radši dál snažím trochu krotit žhnoucí srst i jiskry. Trochu marně, jak jednou začnou prskat, nepřestanou dokud i v mém srdci nepřestane planout ten hřejívý plamínek.

"Ano, ovládám oheň jako otec. Jsem poloviční démon." zamumlám s tichým zakňučením ve snaze usušit jeho černou srst, přesně tak jak to dělával táta když jsem plakal já. Bylo někdy už vtipné jak mi omotal jazykem celou hlavu jen aby mně pak rozesmál. 

,,Ano, myslel jsem si to." Se slzama prakticky po celém obličeji se začnu smát. Jeho špička jazyka mě lechtala a já to nevydržel. Začal jsem se popadat za břicho a nedokázal jsem to zastavit. Skoro jsem se znovu rozbrečel. Bylo mi ale jasné z pohledu obrovského vlčete, že slzy nevidí rád, proto jsem se držel na uzdě. Zrovna před ním jsem musel dát najevo emoce, v tuto chvíli, pitomče. Už nikdy před ním neřvi, před nikým, jako vždy. Kammenná tvář s náznaky citů. Změkl jsi. ,,Dobře..."

Vstanu a oklepu se. Jemně vlče odstrčím na stranu a otřu si tlapou tváře a promnu oči. Odkašlu si a oklepu. Tak, to je lepší. Jako vždy nasadím masku a usměji se na Kasaie. Nesmí se to už nikdy stát, takhle se ukázat, opravdu, toto místo je hrozný, dík, Voneste. Povím v duchu trochu jedovatě kamarádovi z minulosti. Bylo mi jasné, že bude lepší tyto obzvlášť nepříjemný chvíle přečkat. Nejlepší bude Kasaie zabavit, možná i něco naučit. ,,Hele, co všechno umíš?" zeptám se s ocasem divoce mávajicím do všech stran a směrů. Hrozný místo...