Stella Úlf Nepředvídatelná - Passive

- MRTVÁ KRAJINA → HOJNÉ PLÁNĚ -

Mé silné zadní nohy dopadaly na Mrtvou krajinu. Chvílemi jsem si připadala zase jako malé vlče objevující krajinu. Mnohdy jsem si poskočila, pak zase přibrzdila, občas kličkovala mezi pahýly, které marně připomínají stromy. Slunce dopadající na krajinu bylo žhavé a rozpálený popel připomínající zem dodával mému poskakování smysl. Byla jsem nucena se pozastavit, protože vedro udělalo své. 

Pomalu jsem se zastavila a snažila se zorientovat v téměř stejně vypadající krajině. Slepé oko jsem schovávala pod ofinou a druhým jsem hledala známé body. Pohodila jsem ohonem a hlavu dala níž. Z dálky jsem zahlédla nazelenalé kousky trávy. Hojné pláně. Ušklíbla jsem se a vydala se k jezeru Gall i přesto, že teď se všude potulovali pár desítek lovců. Najednou mi na zádech přistála Anka, skoro jsem nevnímala jak balancuje při mém svižném pochodu. 

*Bylo zábavné tě pozorovat* zachechtala se a já nevnímaje poznámku jsem pokračovala dál přes Mrtvou krajinu. Jakmile mé tlapy ucítily trávu, můj čenich nasál pachy všech živých v okolí. Vítr ke mně donesl pach zajíců, pot lovců a nakonec jeden neznámý vlčí pach. Ošila jsem se a nastražila uši. 

Hojné pláně

Jdu po pláních, kde nejspíše je hodně zvířat. Cítím tady spoustu pachů a přemýšlím, co jít ulovit. Nakonec se rozhodnu, že nebudu tady lovit, dokud nebudu ve smečce. Mohla bych se podívat ze vzduchu. Napadle mne a roztáhnu křídla a vzlétnu. Rozhlédnu se po pláních. Všude tráva a hojnost zvěře. Zahlédnu nějaké králíky, zajíce, srnky... Spousta zvířat. Vidím také jezero. Od jezera cítím pach lidí, a těm se rozhodně chci vyhnout. Tak tam ne. Ale někdy... Pomyslím si. Teď se jim opravdu chci vyhnout, ale někdy bych se ráda podívala, jak to tam vlastně vypadá... Letím dál sleduji zemi pode mnou. Potom ucítím nějakého vlka. Letím a hledám ho. Potom uvidím na pláních nějakou vlčici. To bude ona. Pomyslím si, že jsem vlka, jehož pach cítím právě našla.

HOJNÉ PLÁNĚ

Očima jsem prohlížela krajinu, mé oko zaujala skupina lovců, instinktivně jsem se přikrčila a uši dala dozadu. Nemohli mě vidět, byli otočení zády a šli směrem k lesu. Moje hruď se přesto stále dotýkala země a já pohazovala ohonem. Najednou jsem uviděla pírko, které se pozvolně vznášelo nedaleko mě. Zamračila jsem se a koukla se nahoru. Šum obrovských křídel mě přesvědčoval, že to obyčejný pták není. Najednou jsem spatřila bílou vlčici a vycenila tesáky. Paranoidní představa, že by mě chtěla vynést nahoru mi rozproudila krev, polilo mě zvláštní horko.

„Co tady pohledáváš?“ křikla jsem nahoru, abych ji dala najevo, že o ní vím. Ankaiith mezitím pozorovala cizinku a klapavým zvukem ji varovala. Snažila jsem se nemyslet na to v jaký výšce je. Při tom pomyšlení se mi totiž ježila srst na hřbetě.

Hojné pláně

Letím blíže k vlčici, chtěla bych se zeptat, kde tu najdu Alfu, ale ona je rychlejší. Když se mne zeptá, slétnu na zem a odpovím: "Hledám Alfu smečky." Vím, že jsem ve smečce zlé, kde se s vysokou pravděpodobností bude smět i zabíjet tuláky, ale i tak tohle prostě musím vědět. Potřebuji vědět, kde je Alfa smečky, abych se mohla přidat. Z mé minulosti to ani nemůže být žádná jiná smečka, kam bych chtěla. Lidmi týraná vlčice přeci nepůjde k dobru, když ji ti "dobří" vlci objetovali, aby se před lovci zachránili. Vlčice má u sebe nějaký druh ptáka. Neznám druh. Ale ten pták vyluzuje klapavý zvuk.

HOJNÉ PLÁNĚ

Pozorovala jsem ji jak pozvolna přistála kousek vedle. V hlavě se mi vybavil můj povedený bratr, protočila jsem očima při vzpomínce na toho sebestředního jedince.

„Tak teď nevím jestli máš smůlu, nebo štěstí,“ pohrávala jsem si s větou na jazyku a koukala na ni „ale stojím přímo před tebou.“ Olízla jsem si tesáky, napřímila hruď a sledovala její mohutná křídla. „Chceš se přidat do smečky? Pokud ne, nemáš tady co dělat a už vůbec ne se tady rozhlížet po potravě.“ zamračila jsem se, přesto jsem se snažila tvářit klidně a vyrovnaně. Možná důležitě, možná mrzutě. Jak se má tvářit Passivan? Sama nevím. Což je trochu ironie. Stejně si myslím, že ta spleť výrazů vytvořila jeden neurčitý.

Hojné pláně

Vlčice mluví a já ji sleduji. Když napřímila hrď, opravdu zaujala sebejisté postavení, které může patřit jedině člence smečky. No, a ona členka je, jak před chvílí řekla. "Chci se přidat do smečky." řeknu jistě. "A já nehledala potravu. Hledala jsem někoho, kdo mi poradí, kde vás najdu." řeknu. Já jen stojím na místě a Alfě se rozhodně nedívám přímo a pronikavě do očí. Naopak se jejím očím pohledem vyhýbám. Jak se mám chovat před Alfou? To je otázka, na kterou neznám odpověď. Mí rodiče byli bety, Alfy byli moji teta a strýc. Před nimi jsem se nemusela nijak speciálně chovat. A v žádné jiné smečce jsem nikdy nežila. Ale to chci změnit. Do dobré smečky, už ale nikdy nechci patřit.

HOJNÉ PLÁNĚ

Celkem pobaveně jsem sledovala jak se vyhýbá mému pohledu, ovšem znát jsem to nedala. Možná trochu ano, protože opeřenec do mě bodl pařátem. Ošila jsem se a podívala se na An. 

„Dostat se do smečky není tak jednoduché,“ opět jsem pohled zabodla do její tváře a přešlápla jsem na místě „protože musíš splnit celkem nelehký úkol.“ Věnovala jsem ji egoistický úšklebek a pohodila ohonem. Mezitím začal foukat studenější vítr. Poměrně rychlá změna počasí mě překvapila. 

„Tvůj úkol budeš plnit v lese Hněvu,“ jméno lesa jsem vyslovila s poměrným respektem „možná si les trochu pohraje s tvými emocemi, ale jinak by to nebyla sranda, že ano,“ uchechtla jsem se a pak jsem v klidu pokračovala „do toho lesa chodí nejzkušenější lovci, kteří jdou po Šeptajících zrůdách.“ posadila jsem se.

Ty ji posíláš na smrt Eist? ignorovala jsem poznámku Kaiith.

„Šeptající zrůdy jsou králi toho lesa, nelze je zabít pokud je jich více. Ty ovšem budeš hledat lovce, ti mají speciální zbraně proti Zrůdám. Jsou to malé šipky s jedem. Přines mi...“ koukla jsem se na nebe a přemýšlela „jednu.“ nakonec jsem usoudila, že pokud ji chci živou, stačí mi jen jedna.

„Čas máš do dnešní půlnoci, budu čekat tady. A lovce moc nezabíjej... Navíc by to bylo asi to poslední co bys udělala.“ ušklíbla jsem se.

Ty se chceš nováčků zbavit nebo je přijímat do smečky? Podívala se na mě Anka.

„A nebodni se... To by byla trapná smrt.“ mrkla jsem na ni.

//Teď napiš jeden jednolitý příběh s tímhle úkolem, času máš kolik chceš... Mělo by to být delšího rázu 250> slov :) Pokud něco nechápeš, klidně se zeptej...

Taky máš nějaké informace ke zrůdám -

http://purposefuls.webnode.cz/mapa/passive/fauna

A přeji ti hodně štěstí!

Kývnu a porozhlédnu se kolem. V dálce vidím les. Je to Les Hněvu? Přemýšlím a vydám se tam. Jen doufám, že Les Hněvu není na druhé straně území. Vzlétnu a letím k lesu. Když k němu přilétnu, slétnu na zem a vstoupím do lesa. Takže, lovci loví Šeptající zrůdy jedovatýma šipkama. A jednu šipku mám přinést. Už při tom pomyšlení na lovce mi stojí srst na hřbetě. Nenávidím je a bojím se jich. Navíc z ničeho nic začnu být smutná a smutek přechází v hněv. Nejednou jsem naštvaná na všechno kolem. Jdu lesem, ale nic nevidím. Pomalu se začne stmívat. Až teď uslyším drobný šepot. Takže tohle je Les Hněvu. A tohle budou Šeptající zrůdy. Někde musí být ti lovci. Potichu a pomalu jdu dál a sleduji všechny strany, aby mne někdo nepřekvapil zezadu nebo ze strany. Cestě přede mnou tolik pozornosti nevěnuji, protože zepředu se obvykle neútočí. Jdu dál a všimnu si nějaké malé příšery. Příšera šeptá a mě dojde: To je šeptající zrůda. Bála jsem se, že to bude velké jak já, možná větší a ono je to malinká příšera. Ale zrůda to je. Vypadá to opravdu šíleně. Pousměju se, že Zrůdy jsou v pohodě. Od nich mi nic nehrozí. Pomyslím si a jdu dál. Šepot slyším blíž a blíž. Otočím se a tam je přes třicet Zrůd. A opravdu nevypadají, že se mne bojí. A sakra. Chtějí mne zabít. Dojde mi, když vidím jejich výrazy. Rozeběhnu se pryč a Zrůdy za mnou. Co teď? Co? Usilovně přemýšlím. Smečka mne obkličuje. Křídla. Dojde mi a vzlétnu a hned se vypeskuju, jak to, že mě to nenapadlo dřív. Zrůdy jsou dole na zemi a já rychle uletím od nich. Slétnu na zem a pomalu jdu dál. Teď už se snažím skrývat, protože mi došlo, že ty Šeptající zrůdy nejsou tak neškodné, jak jsem si myslela. A taky tady můžou být lovci. Připomenu si a mě se vybaví lovci, kteří mě týrali. Pomalu skryta v lesním porostu jdu dál. Po nějaké době uslyším lidské hlasy. Lovci… Pomyslím si a okamžitě se přitisknu k zemi. Šipky mají stále u sebe a já nemám možnost se přiblížit. Vzpomínám, co jak lovci dělali. Často se doma opili, ale to mi nepomůže… Snažím si vzpomenout na cokoli, co by mi mohlo pomoci. Když vlky ze smečky zabili a mě chytli, nic jiného je nezajímalo… Přemýšlím dál a pak mi to dojde. No jasně. Až něco uloví, třeba budu mít možnost nepozorovaně jednu vzít. To mi trochu zlepší náladu, ale hned se rozzlobím. Nevím na co, nevím proč. Les Hněvu mi opravdu mění pocity. Lovci se vydají pryč a já potichu je následuji v bezpečné vzdálenosti. Nebo, podle mne v bezpečné. Až tak bezpečná nebude. Lovci uloví několik Zrůd. Potom se seberou a jdou za těma Zrůdama. Šipky nechali na zemi. Opatrně se přiblížím a opatrně, abych se nedotkla hrotu vezmu šipku a pomalu odcouvám zpět. Potom se otočím a opatrně odcházím. Když jsem daleko, že už je nevidím roztáhnu křídla a vzlétnu. Mám šipku, ale i tak jsem rozzlobená, smutná… Až, když vylétnu ven z lesa se moje pocity uklidní a smutek a hněv vystřídá radost, že mám tu šipku. Rychle letím k Alfě. Podívám se ještě na nebe na Měsíc. Brzy bude půlnoc. Rychle! Pomyslím si a letím, jak nejrychleji bezpečně dokážu. Když uvidím na zemi Alfu, slétnu a opatrně položím šipku na zem. „Mám ji.“ A jen čekám, co mi odpoví.